Nejvyšší soud České republiky („Nejvyšší soud“) se ve svém rozsudku ze dne 23. března 2022, č. j. 23 Cdo 1001/2021-445, zabýval otázkou platnosti smluvních ujednání, která v právních normách obvykle vyjadřují právní domněnky či právní fikce.
Nejvyšší soud dospěl k názoru, že „užijí-li strany smlouvy pro vyjádření určitého jimi předvídaného následku slovní výrazy, které v právních normách obvykle vyjadřují právní domněnky či právní fikce (např. „považuje se“, „má se za“, „platí, že“), není takové smluvní ujednání pouze z tohoto důvodu neplatné.“ Podle Nejvyššího soudu je především nutné zkoumat, co je obsahem daného ujednání, a též je třeba hodnotit právní postavení stran smlouvy, ve kterém ujednání uzavřely.
Nejvyšší soud tak tímto rozsudkem judikoval, že užití smluvních ujednání ve formě právních domněnek či právních fikcí nezpůsobuje pouze z tohoto důvodu jejich neplatnost.
Plný text rozsudku Nejvyššího soudu je dostupný zde.